Co mě k tomu vedlo...

Jako většina holčiček mých vrstevnic jsem měla silnou vazbu k panenkám, ale protože pocházím ze třech sourozenců, tak těch panenek jsme doma se sestrou moc neměly. Panenka, na kterou vzpomínám a která byla a je mojí srdíčkovou panenkou je miminko Petřík, kterého mám do současnosti. Jako malé holčičce, mě bylo líto, že jsem neměla více panenek a tak mě panenky z části nahradili různí míšové, se kterými jsem spala v postýlce a zabírali v mé posteli více místa, než zbylo na mě. Ráda vzpomínám, jak to byly takoví moji „obranáři“ protože jsem se jako dítě strašně bála a tím, jak byli rozmístěni okolo mě, tak jsem usínala klidně spředstavou, že přes medvídky se přece ke mně nikdo nedostane, - krásná představa dítěte. Z mých ochránců se bohužel nedochoval do současnosti ani jeden. Ve svých 15 letech jsem dostala 2 nádherné kloubové panenky od jedné staré „tety“ která neměla vlastní děti a udělala mě těmito starými poklady velikou radost,zvláště, když jsem tyto  kloubové panenky viděla poprvé v životě.

Jednu z nich Simonku mám dodnes a patří k těm mým panenkovským „vymazlenkám“ je nádherná a v super stavu i přes své stáří okolo sta let. Druhou, Haničku, velikou okolo 1 m už dávno nemám. V době, kdy jsme na tom jako rodina nebyli finančně nejlépe, Haničku jsem odvezla do Prahy do starožitností a do dnešního dne na ni vzpomínám. Dnes by v muzeu byla určitě obdivována nejen pro svoji velikost, ale i krásu – měla krásnou hlavičku s velikýma hnědými očima a občas doufám, že jí někde objevím a koupím zpět.

Když se mě narodila vysněná holčička, chtěla jsem jí vynahradit to, po čem jsem já moc toužila a zahrnovala ji různými typy panenek, jenomže jak to chodí, moje dcerka zrovna moc „panenková“ nebyla. Byla to spíš taková rošťanda pod „vedením“ mého nejstaršího syna částečně ovliněná klukovsky a panenky jí zrovna moc nezajímaly.

Po revoluci se začaly objevovat panenky s porcelánovou hlavičkou a já započala svoji sbírku panenek, kterých je do dnešní doby opravdu hodně, část jich mám darovaných od rodiny, ale i přátel.. A tak se pomalu začalo vytvářet nejdříve mé malé muzeum porcelánových panenek a návštěvy s úsměvem žertovaly, že je to u nás jak v muzeu, to jsem ještě netušila, jak jsou blízko pravdě…………..

V té době jsem objevila v zahraničí mojí další, současnou velkou lásku a to rebornová miminka v celé jejich kráse a byla jsem ztracená úplně. Postupně jsem z nich vytvořila poměrně velkou a krásnou sbírku,která pochází od umělkyň a rebornistech z celého světa. Ale co mě těší nejvíce, že jsem u nás v republice objevila poklad veliký a nesmírně šikovný, rebornistku Dášenku, která se stala mojí super kamarádkou a jejíž reborny se nejen vyrovnají světovým rebornistkám, ale mnohé i předčí ty zahraniční svojí něhou, krásou a důkladným zpracováním svědomité a nesmírně citlivé Dáši. V současné době již tvoří její reborny velkou část mojí sbírky a protože Dášenka přijala naši nabídku , stává se členem našeho týmu. Jsem moc ráda, že tomu tak je a tak se i vy budete moci na našich stránkách setkávat nejen s touto milou rebornistkou , ale určitě i s její tvorbou.

A jak jsem začala s restaurováním těch starých pokladů ?

Najednou, když jsem viděla ty překrásné reborny, tak jsem si uvědomila, jak málo je vidět na veřejnosti těch starých krásných panenek a začala jsem se po nich shánět. K mému údivu jsem postupně zjišťovala, že snad už ani nepoškozenou starou panenku v pěkném sběratelském stavu nelze sehnat. Každá měla nějakou tu „bolístku, modřinku“, té chyběla ručička, nožička, oči, často rozbitá hlavička, tělíčko. Tušila jsem, že když si nechám některé, už tak draze pořízené  panenky, ještě nákladně restaurovat, že toho moc nevybuduji, protože to už ve mně – tedy někde v koutku srdíčka zrála myšlenka a touha to muzeum hraček opravdu zrealizovat.. Viděla jsem, že bez pomoci ty krásné starožitné a poškozené panenky, již nemůžou „přežít“ pro další generace a moje kloubová krásná Simonka byla velkou motivací, aby k ní přibyli další poklady.

 Začala jsem po nocích hledat na netu nějaký návod k restaurování panenek, ale nenašla a nedokázali poradit ani v některých specializovaných obchodech. Tak začala moje dlouhá cesta stylem pokus – omyl a i po 3 letech se pořád učím a hledám. Restaurování mě ale tak pohltilo, že jsem u těch malých pacientů strávila nejen spoustu času přes den, ale někdy, když se mě rozpadaly pod rukama a já je musela dát na „JIP“, tak až do ranních hodin, po putování s poštou jim často hrozilo rozložení do puzzle, než se vrátím z práce domů. Restaurování je opravdu velice krásná práce, ale také všestranně náročná ,ale když se povede, je odměnou největší zachráněná panenka.

Postupně panenky doplňovaly další hračky, jako domečky, starožitné pokojíčky, doplňky a vše okolo panenek, aby měly ty malé i větší kde „bydlet“ i to často vyžaduje trošku poopravit, prostě„vymazlit“ a při tom zachovat starožitný ráz .V restaurování se snažím přistupovat individuelně ke každé hračce, každá potřebuje něco jiného, podle rozsahu poškození, materiálu apod. někdy to není hned podle mých představ a dojde i na „reoperaci“. Často je panenka v tak dezolátním stavu, že se nedá ani pořádně z hlavičky poznat, jaká byla její původní podoba, zde musí nastoupit představivost a cit.